Nelze s určitostí tvrdit, zda to byli Holanďané či Portugalci, kdo na počátku 17. století jako první přirazili k evropským břehům s čajem na palubě. Ale už v roce 1637 ředitelé východoindické společnosti napsali zhruba toto: „ Poněvadž si někteří lidé začínají na čaj zvykat, očekáváme s každou lodí zásilku několika beden čínského i japonského čaje.“ Obliba čaje ve všech společenských vrstvách v Holandsku stoupala a zdejší společnosti ho reexportovaly do Itálie, Francie, Německa a Portugalska. Naproti tomu Francouzi a Němci – přestože o čaj projevili po jeho uvedení na trh nakrátko zájem – jej nikdy v podstatě nepřijali, snad jen kromě Východofríských ostrovů ze severu, kde v něm lidé nalézají potěšení dodnes, a vyšších tříd ve Francii. Na ruskou půdu se čaj dostal v roce 1618 jako dar carovi, později se na základě obchodní dohody, podepsané roku 1689, začal dopravovat z Číny karavanami. Není pochyb o tom, že někteří Britové – příslušníci královské rodiny, aristokraté a kupci – museli o čaji slyšet, nebo jej dokonce ochutnat dlouho před prvním dochovaným záznamem o jeho prodeji z Londýna z roku 1658. V průběhu 18. století se stal čaj nejpopulárnějším nápojem v Británii. Bylo jasné, že čaj si prostřednictvím evropských kolonizátorů nevyhnutelně najde cestu i do Severní Ameriky. New York se stal rájem pijáků čaje.