Podle staré čínské pověsti objevil blahodárné
účinky čaje císař Šen-Nung, učenec a léčitel. Byl bezpochyby
zajímavou a významnou postavou. Pil pouze převařenou vodu
z hygienických důvodů a
díky tomu objevil čaj.
Legenda praví, že jednoho jarního večera roku 2337 př.nl.l.
seděl císař u ohniště a převařoval si jako vždy vodu na pití.
Lehký poryv větru utrhl několik lístků, jež spadly do vroucí
vody. Nejprve je chtěl císař vylovit, ale zaskočila ho přitažlivá
vůně, která z kotle vycházela. Poté císař s údivem zjistil,
že nápoj má lahodně osvěžující a povzbuzující chuť. Tak byl
„objeven čaj.“
V průběhu 4. a 5. století popularita čaje rychle rostla po
celé Číně a údolí řeky Jang-C-Tiang byly založeny nové čajové
plantáže. Čaj dostávali císařové darem a začal se nabízet
v krčmách, obchodech a dokonce věrohodné doklady uvádí, že
se používal v podobě lisovaných destiček ve výměnném obchodu
s turky v roce 476. Kupci čajem bohatli a hrnčíři a stříbrotepci
začali vyrábět nákladné elegantní nádobí, jež se stalo atributy
zámožnosti a postavení.
Až do éry dynastie mimo (1368-1644) se v Číně dělal výlučně
čaj zelený, tento sypaný čaj ale nevydržel dlouhé cesty do
Evropy a brzy ztrácel vůní i chuť. Rozvoj zahraničního obchodu
donutil čínské pěstitele, aby vyvinuli dva zcela nové druhy
– černý čaj a čaj aromatizovaný vůní květin. Dříve lidé věřili,
že zelený a černý čaj pocházejí ze dvou odlišných rostlin,
ale ve skutečnosti jsou pro oba typy výchozí surovinou zelené
lístky. Výrobci za dynastie Ming zjistili, že lístky lze konzervovat
fermentací (oxidací), dokud nezískají měděnou barvu, a poté
tento přirozený rozkladný proces zastavit prudkým sušením
v peci. |